Pospíchat se nevyplatí, zvlášť o Adventu :-)

Zdravím všechny čtenáře, dneska mám pro vás takovou malou ochutnávku z mého velmi pestrého života. Je mi jasné, že to touto formou nedokážu tak dobře a barvitě vylíčit - přál bych vám být u toho. Celý včerejší večer jsme všichni byli beznadějně vysmátí... Tak třeba se i vy ostatní aspoň trochu zasmějete :-)

Bylo to tak. Na včerejšek jsme měli s naším spolčem naplánováno jedno speciální setkání. Jako každý rok máme na starosti dělání perníčků, které se v neděli kolem sv. Mikuláše rozdávají po mši a ještě balení balíčků pro děti na náboženství. Těch perníčků je vždycky hora, takže čím víc lidí, tím líp - znáte to.

No a tak jsem vyrazil - bylo to u dvou spolčařek doma. Byl jsem tam předtím jen jednou (a to jsem jel z druhé strany), takže jsem nevěděl úplně přesně, kde to je. Dojel jsem autobusem na zastávku, kde jsem nikdy předtím nevystupoval a vydal se tušeným směrem. Byla mi hrozná zima, měl jsem na sobě z lenosti ještě podzimní bundu a tak jsem šel co nejrychleji směrem, kde jsem viděl paneláky...

Najednou přede mnou přímo směrem k panelákům obrovské parkoviště. Jeho povrch se trochu leskl od svitu pouličních lamp (byla tma), jak bylo namrzlé (muselo tedy být asi pod nulou). Cesta šla okolo a tak jsem si říkal, proč si to nezkrátit. Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že zem je asi tak 40cm pod okolním terénem. A tak jsem se na chvíli zastavil, odhadnul vzdálenost a snožmo seskočil.

No a v tu ránu jsem málem chytil šok. Křuplo to a já od paty až po hrudník v ledové vodě. Na dno jsem nedosáhl. Byl to rybník, který je prý asi hodně hluboký, je to prý pěkná břečka a na dně je plno bahna. No co vám mám povídat. Rychle jsem se v tom šoku (ani nevím jak) vyšplhal na vysoký břeh a pomalu mi začalo docházet, co se vlastně stalo. Ještě že jsem nechytil křeč, to bych tam (na dně) asi ještě ležel doteď. Nikde nebylo ani živáčka.

Okamžitě jsem sáhnul do kapsy pro mobil. Tekla z něj voda ale kupodivu reagoval na klávesy. Nechápal jsem (znova). A tak jsem ho fofrem vypnul. Jenže co teď? Teklo ze mě jak konve. Asi vám nemusím připomínat, že ta voda měla kolem 0°C :-)

A tak jsem se vydal směrem k panelákům. Modlil jsem se ať cestou nikoho nepotkám, ale občas jsem měl to štěstí a na někoho natrefil. Naštěstí byla tma a tak jsem se v ní snažil ztratit. Ale nemohl jsem za žádnou cenu najít ten správný vchod! Bohužel mě nenapadlo, co mám jiného dělat a tak jsem hledal dál a dál. Kupodivu mi zas taková zima nebyla. To asi ten adrenalin :-)

Po (odhadem) 10 minutách jsem konečně našel zvonek se správným jménem a za chvíli už jsem stoupal po schodech a přemýšlel, co mi na to ostatní asi řeknou :-)

Inu, přivítali mě vskutku vesele. Dostali takový výtlem, že jsem ještě několik minut stál zmrzlý přede dveřmi a domem se rozléhal burácivý smích. Když jim konečně došlo, že jim asi nechci udělat na koberci louži, tak ze mě konečně sundali mokré hadry a se suchými poslali do koupelny převlíct se. A tak jsem dostal holčičí tepláky a tričko :-)

Moje mokré oblečení letělo okamžitě do pračky. Asi to z něho bylo docela cítit. Vlastně jsem už plánoval, že si ho vyperu... A tak se to docela hodilo :-)

Smáli jsme se a smáli pak už celý večer. 3,5 hodiny zdobení perníčků uteklo jako voda. Tak, jako jsem se nasmál ten večer, už jsem se nenasmál ani nepamatuju. Samozřejmě, že jsme se nesmáli jen tomu mému dobrodružství, ale nějak prostě bylo hodně veselo :-)

Ještě doteď mi to teprve všechno dochází a říkám si, že na to asi do smrti nezapomenu :-)

A tak ponaučení, které se zvlášť teď o Adventu hodí, zní: spěchej pomalu :-))

Na závěr se sluší poděkovat všem přítomným spolčákům a jedné mamince, kteří se mě s láskou a něhou ženám vlastní ujali a především Pánu Bohu a všem andělům a svatým, kteří nade mnou drželi ruku :-)

Dobrou noc ;-)

(Fotka rybníka, z jehož vzdáleného rohu jsem skákal. Pozn.: Takhle to vypadá v létě, ale včera večer to vypadalo úplně ale úplně jinak :-))