Pohádková báseň

Žil byl jeden obyčejný chlapec

málokdy vyndal ruce z kapec

byl životem ztrápený

a taky sám sebou zklamaný.

A ten chlapec chtěl zas žít

a tak – asi to tak mělo být

tehdy, když to nejmíň čekal

dívku svého srdce potkal.

Jen to ještě netušil

pěkně to na něj Pán Bůh ušil!

Nemusíte se však lekat

ještě měsíc musela čekat

ale pak se konečně rozhodl

a Boží záměr se povedl.

Tehdy ještě netušíc

že získal mnohem víc

než o čem tehdy jenom sníval

a jen smutek z toho vždycky míval.

A tak spolu šťastně žili

moc rádi se totiž měli.

A jak život ubíhal

chlapec záhy zjišťoval

že ta dívka jemu milá

je jak poklad, lesní víla.

A protože jí měl moc rád

a chtěl jí to nějak dokázat

jednou ten svůj drahý poklad

na jedné akci nečekaně přepad.

Inu, to bylo radosti!

Nasmáli se všichni dosti!

Jak to ale v pohádkách bývá

zlo se vždycky někde skrývá

a když se dva lidi rádi mají

a mají pocit, že se dobře znají

ten zlý, však ho přece každý zná

ve dne v noci přemítá

jak by teď, v máji

stejně jako tehdy v ráji

když se jako had plazil

jak by to těm dvěma zkazil.

A tak se ti dva mladí

i když je ten zlý svádí

společně perou s životem

a tímto tolik zlým světem.

A ten obyčejný chlapec

co někdy nedá ruce z kapec

i přes všechny těžkosti

je vždycky plný radosti

když může se svou milou

s tou krásnou lesní vílou

strávit aspoň chvilku času

dotýkat se jejích krásných vlasů

a když večer o ní může

v té plešatějící hlavě muže

snít dokud znaven neusne

nebo něco někde nešustne.

A vy, moje milá děťátka

protože je to dlouhá pohádka

někdy vám jí dovyprávím

jste hodně zvědaví, já vím

můžete se za ně modlit

ale nesmíte to jentak odbýt

určitě jim pomůžete

a teď už honem spěte!