Zázraky se dějí aneb důvěřujte Bohu, i když je to zrovna těžké

Tak jsem dneska udělal nejtěžší zkoušku a už mi chybí jen jedna. A tak bych se s vámi rád podělil o to, jak jsem to prožíval, třeba v tom najdete i trochu inspirace... Komu to přijde jako machrování, tak vězte, že to v úmyslu vážne nemám, a komu přijde, že to bylo jasný (že to dám), tak bych vám přál být v mé kůži... Pro úplnost, ta zkouška byla z matematické analýzy. A protože mám zatím samé 1, tak jsem si samozřejmě nechtěl zkazit průměr a chtěl jsem se poprat o 1.

Tak tedy, včera jsme měli první část zkoušky, písemnou. Písemky jsem se bál hodně, protože výsledky písemky hodně předurčujou výslednou známku, které může člověk dosáhnout. Obě části (písemná i ústní) byly každá za 50 bodů, tzn. dohromady 100 a na 1 musel mít člověk 90 bodů. K písemce se ještě připočítávaly body z tzv. bonifikačních písemek, které se psaly v průběhu semestru (z nich jsem měl 10). A tak jsem si říkal, že musím dát z té první části (i s těmi +10 body) nad 40, abych mohl mít šanci na 1, pokud budu mít štěstí, a když ne, tak 2 to jistí (na 2 stačilo celkem 75 bodů).

Jenže, aby to celé mé vyprávění mělo smysl, musím začít tím, co bylo před písemkou. Už tak týden jsem se připravoval na obě části, hlavně na tu ústní (teoretickou), učil jsem se několik hodin denně, ale měl jsem přes týden i jiné obrovské starosti (které nechci teď rozebírat, ale musel jsem na to pořád myslet a nebyl jsem schopnej se soustředit na učení). A tak se stalo, že jsem měl pocit, že jsem fakt na dně. První krůček k lepšímu byl uvědomit si, že do toho taky musím zapojit Boha. Poradil mi to sice Had, ale teď už nežijeme v ráji, takže se hadi můžou poslouchat :-) No a tak jsem se začal modlit, myslím, že v následujících dnech jsem se modlil čím dál víc a učil čím dál míň. A musím vám říct, že ta Hadí myšlenka měla něco do sebe. Taky jsem udělal jednu věc, poprosil jsem spoustu mých kamarádů o přímluvu. A pro toho, kdo nezažil, jaká je to síla (a hlavně, že to funguje)...když mi začnou přicházet zprávy, že se nemám bát, že to dobře dopadne a že se za mě všichni budou modlit...hrozně mi to pomohlo (samozřejmě hlavně ty modlitby, ne jen ty útěšný zprávy). A tak jsem měl před tou písemkou pocit, že to nějak dobře dopadne.

Kdo jste někdy psal těžkou písemku z matiky, tak víte, že je to taky hodně o štěstí, jestli vám ty příklady sednou nebo nesednou...a když jsem viděl zadání, měl jsem hroznou radost. Vypočítal jsem všechno a to mi zbývalo ještě asi 45 min do konce! A bylo to tak jednoduchý! Jenže! Když jsem se pak odpoledne dozvěděl výsledky, bylo mi skoro do breku. Spíš jsem byl na sebe neskutečně naštvaný. Bylo tam napsáno, že mám 38 bodů, i s těma deseti. To znamenalo, že 1 je nereálná a o 2 se ještě budu muset pěkně poprat. Úplně mi to zkazilo radost. A jestli víte, jak takovéhle věci prožívá melancholik... no prostě jsem byl v koncích. A celej zbytek dne se mnou nebyla vůbec řeč. Byl jsem naštvanej ale nejen na sebe, ale i na Pána Boha. Vždyť jsem měl v něj takovou důvěru! A takhle to vypadalo, že mě v tom nechal pěkně vymáchat. Zadání snad lehčí být nemohlo, ale nechápal jsem, jak jsem to moh tolik zkazit. Samozřejmě oba spolužáci, s kterýma se bavím nejvíc, měli 50 bodů, takže mě to fakt hodně mrzelo.

No a tak jsem si říkal, jak to teda vlastně s tou důvěrou v Boží pomoc je? Když se za to modlím tak usilovně a za mě ještě plno lidí a stejně to dopadne takhle...tak jak to mám teda chápat? A tak jsem si nakonec řek, že to třeba tak vážne bude lepší (když to teda Pán Bůh takhle zařídíl, tak asi jo). Ale zároveň jsem ho znova prosil, jestli by nemoh udělat nějakej malinkej zázrak, že by si tím u mě spravil reputaci :-) A tak jsem byl zase čím dál víc nervózní...

Když jsem ráno nastupoval do vlaku, potkal jsem tam jednoho známýho z gymplu. Asi nebyl moc nadšenej, že se s ním nemůžu tolik vykecávat a že se chci ještě učit. A asi ta nervozita na mě byla hodně vidět, když mi to pak i sám říkal, že s každou další otočenou stránkou vypadám čím dál hůř. Asi znáte ten pocit, když je takhle těsně před zkouškou a vy víte, že to zas tolik neumíte a že jediný, co vás může zachránit (a nebo taky zradit) je štěstí. Ale na druhou stranu mám zas vyzkoušený, že nejlíp to dopadá, když do toho jde člověk se vztyčenou hlavou. A to se mi právě vůbec nedařilo, najít v sobě vnitřní klid. A tak si musel Pán Bůh pomoct jinak. Na další zastávce si k nám přisedl takový starší muž (prý měl rok do důchodu). Byl to nějaký horník či co. Vypadal jak bezdomovec, táhlo z něj...no, snad si to dovedete představit. A přisednul si rovnou ke mě - snažil jsem se co nejvíc se natlačit k boku, ale o moc víc to nešlo. V tu chvíli jsem si říkal, že má Bůh fakt zvláštní nápady a fakt jsem neměl na tyhlety Boží vtípky zrovna náladu. A tak jsem střídavě civěl do sešitu a na známého, co seděl naproti, občas jsme prohodili pár vět a cesta nekompromisně utíkala.

A když jsme zas spolu chvíli klábosili, ten pán se k nám přidal. Začal nadávat, že musí jezdit z Moravy pracovat až sem...mluvil trochu nesrozumitelně, takže to bylo ještě zajímavější poslouchat. Když viděl, že se učim, tak mě začal povzbuzovat, že se mám snažit, ať nemusim makat s lopatou. A pak řek tak jistojistě, že to určitě udělám, a že on sám mi bude držet palce celou cestu z Prahy do Brna... Povídal: "takhle hele", a šťouchal do mě. "Takhle ti budu držet palce", řek, když jsem se konečně na něj otočil... A tohle zopakoval za celou tu cestu asi ještě pětkát. A já jsem si řikal, kdyby tak věděl, že to držení palců mi asi moc nepomůže, spíš, kdyby se pomodlil...jenže nechtěl jsem to tam rozebírat...

Možná si říkáte, proč to tu tolik rozebírám, ale nevěřili byste, jak mi to dodalo klidu. I když to bylo od takovýho člověka, co možná ani neuměl počítat do deseti, ale neváhal mi tím svým způsobem dodat odvahu a slíbit, že mi bude držet palce z Prahy až do Brna. Nevím sice, jestli to opravdu udělal, ale i tak jsem v tom cítil možná takový Boží poselství. Že mu na mě opravdu záleží a že mi přeje dobrý známky, ještě mnohem víc než ten nevábně vypadající člověk. A tak i přesto, že jsem byl pořád hodně nervózní, měl jsem pocit, že už to mám nechat na Pánu Bohu a jít do toho se vztyčenou hlavou... V metru jsem stihnul ještě jeden desátek a když jsem si o půl hodiny později vytáh otázky, na který jsem si věřil, nebyl jsem samou radostí ještě pár vteřin schopný začít myslet a začít psát... Nakonec se zjistilo, že místo 10 bodů z bonifikačky mi připsala jen 4, protože se přehlídla. A tak jsem měl místo 38 bodů rázem 44. A tak už jsem věděl, že to všechno, co jsem si prožil, bylo jen proto, abych si uvědomil, že nesmím přestat důvěřovat Bohu po každém dílčím neúspěchu a že nesmím přestat věřit na zázraky. A když se mi pak po ústním přezkoušení paní docentka řekla: "já bych vám chtěla dát jedničku, ale jen jestli jí chcete. Jestli ne, tak můžete přijít příště", měl jsem sto chutí vykřiknout štěstim :-)

Inu, zázraky se dějí i dnes, a to i v maličkostech. A to taky hlavně díky vám všem, kdo jste se za mě modlili. Mockrát vám děkuju! Třeba vám to někdy budu moct oplatit. Nebo vám aspoň koupit tu zmrzlinu :-)

Není to sice nějaké úchvatné svědectví, ale je dobré si uvědomit, že Bůh nás má opravdu rád a že stojí o to, abychom s ním sdíleli celý život, i všechny naše starosti, jakkoli jsou banální. A mě osobně vždycky ohromí, jakým způsobem k nám promlouvá, jak to všechno zařídí a jak je to dokonale promyšlený...

Věřte na zázraky a neztrácejte důvěru... ;-)

A ať žije náš laskavý milující nebeský Otec!!!